THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tuto (prý) novou hvězdu britského hudebního nebe nelze brát chtě nechtě v žádném případě jako seriózní kapelu. THE DARKNESS se ve své tvorbě snaží zřejmě navodit atmosféru metalových a rockových desek počátku 80. let a dělají to tak nešikovně, až musí pamětníky dávno zašlých časů polévat vzteky horko. THE DARKNESS totiž z tvorby rockových legend toho období berou jen to patetické, povrchní, kýčovité. Tedy lépe řečeno – image, nafrněné pózy a elastické oděvy zůstávají, obsah muziky se však vytrácí. Na celém albu nenaleznete byť jen jediný zajímavý riff, vyhrávku, zpěvovou linku.
THE DARKNESS vzali ty největší klišé dané éry a ještě je ztrojnásobili. Je to patrné zejména na úděsném homosexuálním až téměř „hvězdně pěchotovském“ falzetu zpěváka Justina Hawkinse. Nepamatuji se, že by kdy některý zpěvák zpíval tak strašným způsobem. To, jak tento týpek vpadne do skladby „Get Your Hands Off My Woman“, ve mně vyvolává úděs. Žádná z rockových legend ani méně známých kapel přelomu 70./80. let nikdy nezněla tak klišovitě, prázdně a bezduše jako právě THE DARKNESS. Na desce nechybí dvě povinné nicneříkající balady i razantnější vypalovačky vygradované banálními refrény, které obsahují vždy název dané skladby. Již zmíněné dvě balady jsou na albu jen proto, že tehdy se to také tak dělalo. Co víc, v případě vydání nosiče na klasické LP desce by každá z balad uzavírala jednu ze stran, samozřejmě proto, že se to „tak dříve dělalo“.
Ano vím, existuje i druhý pohled a sice, že THE DARKNESS jsou parodií. V tom případě ovšem musím dodat, že se snad THE DARKNESS chtěli svým o generaci starším předchůdcům za něco pomstít. A tak jelikož se v muzice začátku 80. let poměrně dobře orientuji a jsem si vědom existence kvalitních rockových souborů v tomto období, vynáším verdikt – „Je třeba oddělit zrno od plev“.
„Je třeba oddělit zrno od plev“
1 / 10
Justin Hawkins
- kytara, zpěv
Dan Hawkins
- kytara
Frankie Poullain
- basa
Ed Graham
- bicí
1. Black Shuck
2. Get Your Hands Off My Woman
3. Growing On Me
4. I Believe In A Thing Called Love
5. Love Is Only A Feeling
6. Givin´Up
7. Stuck In A Rut
8. Friday Night
9. Love On The Rocks With No Ice
10. Holding My Own
Permission To Land (2003)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Atlantic Records
Stopáž: 38:19
Produkce: Pedro Ferreira
Nó, tak zas takovej děs to neni - až to druhý album je čistokrevnej odpad :P :D
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.